Mayská architektura
Mayové využívali ke stavbě svých budov kamene, hlavně vápence, kterého je na Yucatánu všude hojnost. Používali maltu (znali proces získávání vápna pálením vápence) a to jak k vlastní stavbě, tak zejména k její vnější výzdobě. Malta se v silné vrstvě nanášela na již postavenou budovu a poté se barevně upravovala. Nejčastěji používané barvy byly: červená, modrá, bílá. Vnější vzhled paláců, pyramid a dalších významných budov byl pro Maye mnohem důležitější než jejich vnitřní řešení, takže oproti poměrně malým a prostým místnostem většinou bez honosné výzdoby můžeme pozorovat bohatě zdobené fasády, průčelí a rohy či střešní hřebeny jednotlivých staveb, k dekoraci se často využívaly reliéfy a zpodobnění bohů – hlavně Chaca (bůh deště) nebo Kukulkána (opeřený had) či symboliky Venuše a jiných planet. U některých staveb zásadního významu např. v Palenque byly zdobeny i čelní stěny vnitřního chrámu na vrcholu pyramid nebo chodby královského paláce a to štukovými reliéfy nebo jako např. v Bonanpaku nástěnnými barevnými freskami.
Mayská města byla většinou stavěna podle schématu: centrum, které sloužilo k náboženským a ceremoniálním účelům tvořilo několik hlavních budov, v některých žili vysocí kněží či královská rodina, některé sloužili pouze výše uvedeným účelům. Kolem tohoto „centra (většinou bylo postaveno na uměle vyvýšené platformě) se pak rozprostíraly stavby a obydlí ostatních obyvatel města zdaleka ne honosných, většinou z hlíny a větví, proto se dochovala jen kamenná centra těchto měst.
Kromě výše uvedených pyramid, chrámů a královských paláců byly často součástí městských center ještě tržiště, hřiště na pelotu či oltáře (viz rituální obřady) a tzv.“stély“ – ty mají velký význam pří bádání a objasňování historie jednotlivých měst. Tyto kamenné sloupy resp. desky byly vztyčovány zejména v ranně klasickém období a byly na ně zaznamenávány významné události v dějinách města (formou štukového reliéfu nebo vytesáním) jako např. korunovace vládce, vítězná bitva apod. Největším nalezištěm stél je město Cobá nedaleko Tulumu (zde je také na jedné stéle uvedeno datum zimního slunovratu 2012 – konec mayského kalendáře).
Jelikož Mayové silně uctívali cyklus 52 let, což je interval synchronizace posvátného kalendáře „Tzolkin“ o 260 dnech a slunečního „Haab“ o 365 dnech (viz posvátný kalendář) byly stavby často v těchto intervalech přestavovány, většinou tak, že na stávající pyramidě byla postavena větší nová, např. v Chichén Itzá má Kukulkanova pyramida uvnitř svou menší předchůdkyni či pyramida Kouzelníka v Uxmalu má těch pyramid v sobě celkem 5.
Slavný Chrám sedmi panenek v Dzibilchaltúnu ja postaven tak, že první paprsky vycházejícího slunce o rovnodennosti procházejí přímo chrámovou bránou a nabízí úchvatnou podívanou
Mayové byly výbornými astrology a jejich pozorování a výpočty pohybu nebeských těles jsou obdivuhodné, není proto divu, že tyto své znalosti promítli do konstrukce významných staveb, říkáme tomu „geomantický“ charakter a můžeme ho obdivovat např. Dzibilchaltúnu nebo Tulumu, kdy při rovnodennosti (případně slunovratu) vytvářejí dopadající paprsky slunce určité efekty vně resp. uvnitř staveb. Patrně nejznámější je efekt plazícího se hada na severní hraně schodiště Kukulkanovi pyramidy v Chichén Itzá při rovnodennosti.
V ranně klasickém období Mayové stavěli chrámové komplexy tak, aby mohli přehledně sledovat pobyb Slunce v průběhu roku a přesně věděli, kdy nastávají rovnodennosti a slunovraty. Tomuto způsobu zakládání chrámových komplexů, kdy skupina byla tvořena třemi chrámy na východní straně a centrální stavbou naproti, se říká „skupina E“ a je ji možno např. spatřit v Uaxactúnu, viz spodní obrázek. První paprsky vycházejícího Slunce pak procházely přesně v den rovnodennosti chrámovou bránou na vrcholu a vytvářely tak mystický efekt. Obdobny efekt je mozno sledovat při letním a zimním slunovratu.
Jakkoli byli Mayové skvělí matematici a astrologové, neznali konstrukčně systém klenby jak ji známe z gotiky či renesance a používali tzv.“nepravou“ klenbu. Namísto uzavíracího klenáku roznášející hmotnost celé klenby Mayové prostě na do výšky se zužující strop položili široký kámen. Větší prostory potom překlenovali pomocí dřevěných „nosníků“ na které kladli drobnou kulatinu a uzavírali „maltou“, viz dva spodní obrázky.
Základní stavební styly a význačné oblasti
Puucký styl: má své jméno od mayského „puuc“ – kopcovítý a vymezuje právě takovou oblast v severozápadní oblasti Yucatanu vymezenou městy Edzná na jihu a Chichén Itzá na severu přičemž za centrum „puucké“ kultury je považována oblast kolem měst Labná, Sayil, Kabah a Uxmal. Tento styl vznikl kolem roku 600 – 900 n.l. a vyznačuje se poměrně hladkou spodní části staveb. Oproti tomu horní část část je bohatě zdobena, zejména geometrickými obrazci, maskami bohů (zejména Chac). Tyto prvky byly vyřezávány poměrně přesně (a z dnešního pohledu bychom řekli, že používali prefabrikované prvky ozdoby) z vápence a na těsno ukládány na fasádu pomocí malty. Velké množství opakování, symetrie a symboliky vytváří charakteristický rys a velkolepý dojem.
styl „Puuc“
Rio Bec styl: má své jméno podle oblasti při jižní hranici Mexika s Gutemalou, západně od Chetumalu a za centrum je považováno uskupení měst Becan, Chicanná a Xpujil. Charakteristickým rysem tohoto stylu pozdně klasické období jsou vertikální kompozice staveb: „falešné“ chrámové věže většinou dvě po stranách (inspirovány monumentálními chrámy v Tikalu a Miradoru v předchozím období). Dále je typické pro tento styl schodiště ve fasádě, které má dekorativní charakter a je většinou nefunkční a posléze má většina staveb zaoblené rohy. Chrámové věže jsou masivní plné stavby bez vnitřních svatyň. Většinou je horní i spodní fasáda zdobena obdobně jako v „puuckém“ stylu. Celé to má navodit honosnost a monumentálnost a dodnes není přesně znám důvod tohoto stylu.
styl „Rio Bec“
Chenes styl: styl pozdně klasického období se podobá puuckému, ale liší se zejména častým zobrazováním centrálního vchodu stavby v podobě masky s obřími ústy jako dveřmi, často bývá mozaiková výzdoba čelní fasády rozdělena do 3 částí, přičemž střední část má odlišnou hloubku a často se zde vyskytují masky boha Chaca. Hochob a Xtampak jsou typickými představiteli tohoto stylu a leží na jižní části oblasti „Puuc“ v centrálním Yucatánu.
styl „Chenes“
Maysko–toltécký styl: V poklasickém období po roce 950 n.l se začíná v severní části Yucatánu prosazovat styl „importovaný“ z centrálního Mexika – oproti předchozímu „puuckému“ stylu není tak zdobný ale má zcela jasně militantním charakterem – zejména častým zobrazováním „Kukulkána“ dále motivy orlů a jaguárů požírající lidská srdce, reliéfů válečníků na sloupech a častými obětními oltáři tzv. „Chac Moly“. Rozdíl těchto dvou stylů můžete krásně pozorovat v Chichén Itzá neboť „stará“ Chichén v jižní části je v klasickém „punc“ stylu vystavena cca 250-800 n.l., kdežto „nová“ Chichén známá především Kukulkánovou pyramidou, Chrámem válečníků či hřištěm na pelotu (největši v mesoamerice) je právě v Maysko-toltéckém stylu. Někdy se můžete u staveb, zejména pyramid setkat s názvem „talud a tablero“ je to konstrukční styl vyskytující se u pyramid v severních nížinách Yucatánu ranně klasického období – styl pocházející z Teotihuacánu. styl „maysko-toltécký“
Styl východního pobřeží: s tímto architektonickým stylem se setkáváme zejména v poklasickém období a podle jména je zřejmé, že se používal na východním pobřeží Yucatánu. Jeho typickým rysem je poměrná střídmost až jednoduchost staveb v horní části se vyskytuje dvojitá římsa. Budovy jsou umístěny na vyvýšené platformě, vchod do svatyně je úzký případně se objevují podpěrné sloupy. V horní části mezi římsami se objevují mohutné plastiky, často bývá zobrazován tzv. „Sestupující bůh“. Typickými místy tohoto stylu je Tulum, Xel-Ha, Cobá (část), Xcaret, Xaman-Há (dnešní Playa del Carmen)
„styl východního pobřeží“
